LANGUAGE
Vítejte v mé hudebně-výtvarné kuchyni

HLAVNÍ TÉMATA

TÉMATA

NĚCO Z MÝCH
SOCIÁLNÍCH SÍTÍ

INSTAGRAM

4/4 Koncert Pocta Radimu Hladikovi - na co hrál ten večer Roman Helcl (@romanhelcl) z @november2ndmusic ⚡️🎸/// #romanhelcl #annak #nevember2nd #helcl #poctaradimuhladikovi #radimhladik #guitar #guitarporn #electricguitar #guitars #instaguitar #guitarpedal #guitarpedals #guitarfx #guitareffects #pedalboard #pedalporn #pedalgram #pedaljunkie #stompbox #pedals #marshallamps #gibsonsg #analogman #vintageguitar

YOUTUBE

17

duben
2009

Rozhovor s Living Colour

témata: Pro muzikanty | Muzika

Při mém setkání s americkou skupinou Living Colour, o kterém píši zde, pořídil kamarád Marek Svoboda se členy skupiny tento velmi obsáhlý a zajímavý rozhovor. Povídalo se v prostorách nahrávacího studia Sono, kde skupina právě natáčela své album The Chair in the Doorway. Rozhovoru se zúčasnili všichni členové skupiny, bubeník Will Calhoun (WH), basista Dough Wimbish (DW), kytarista Vernon Reid (VR) a zpěvák Corey Glover (CG). Rozhovor byl pořízen 17.4.2009.


Doporučuji článek o mém „Setkání s Living Colour ve studiu Sono” (fotografie, videa).

Vzdělání a životní otevřenost

WC: Studoval jsem na Berkeley zvuk. Samozřejmě jsem tam nešel kvůli tomu, chtěl jsem hrát na bicí, ale bylo to tak jednodušší kvůli rodičům. Boston je centrum vzdělávání se spoustou univerzit a přišlo mi to jako dobré prostředí. Ale věř mi, že se mi z New Yorku nechtělo. Bylo to těžké, protože hodně mých kamarádů z té doby získalo práci a hráli s Davidem Bowiem, byli v televizi, jezdili na turné se Stingem a dalšími a chodit do školy, zapnout televizi a vidět tam kamarády, se kterými jsem hrál na střední, pro mě bylo dost těžký. Bylo to složité období, být tak mladý, člověk se cítil skoro jako že sám sebe zklamal, když zůstal ve škole. Ale všechno se nakonec vyřeší. Doopravdy tomu věřím — tvůj čas je tvůj čas.

Dívám se na hudbu jako na jednu velkou uměleckou formu a snažím se neulpívat na věcech jako že musím být v New Yorku, že musím být v Americe, že musím hrát jazz nebo rock´n´roll, je to prostě jenom nějaký zvuk a můj vztah k němu. ... Byl jsem tím obklopený, dokonce i někteří z těch, co mi radili, byli sami v něčem uvázlí. Měl jsem štěstí, říkali mi ´nebuď jako já až vyrosteš, neuvázni v tomhle nebo tamtom´ a podporovali mě když jsem byl malej, jestli máš rád sport, dělej to, jestli chceš být malíř nebo právník nebo prezident, ale taky neboj se myslet otevřeně. To je ten nejdůležitější první krok, když si říkáš ´mám rád klasiku, ale všichni mí kamarádi poslouchají heavy metal´, automaticky si odřízneš celý ten směr, celou tu energii.

Myslím, že tohle se týká všech, ať už jsou bohatí nebo chudí, z Evropy, Ameriky nebo Afriky. Nikdo není imunní jenom proto že pochází z nějaké rodiny nebo třídy, i když ti to tak může občas připadat. A všechny tyhle emoce, být naštvaný nebo závistivý nebo nemilující, pro mě neznamená nic špatného je znát, protože jsem si uvědomil, že je zná každý.

Nahrávání desky

WC: Pořád se učíš; přijeli jsme sem dvakrát — poprvé asi před pěti šesti měsíci jsme složili pár věcí, pak se vrátili do New Yorku a měli schůzky, nakonec podepsali smlouvu s Megaforce (Records, vydavatel — pozn.), řešili producenty. Pak jsme se vrátili a mysleli si, že naskočíme do stejné situace, kdy všechno plynulo, vytahovali jsme jednu písničku za druhou a byla tam dobrá atmosféra, ale když jsme se vrátili, bylo to jiné. Dynamika se změnila, energie taky, celé je to jiné. Díváme se i na ty písničky jinak, protože předtím jsme jen nahrávali, ale teď si říkáme ´počkej, funguje tohle nebo tamto?´. Musíš přijmout, že tenhle proces už je jiný proces.

Jak se stalo že Living Colour nahrávají desku na Nouzově?

DW: Vlastně to celé začalo Davidem (Gaydečkou, českým promotérem Living Colour — pozn.), když jsme se bavili o nějakých dalších možnostech a David mi přinesl CD skupiny Guločar. Uneslo mě to a rozhodl jsem se s nimi pracovat. Pak jsem se rozhodl v Sonu zkusit něco s vlastními projekty a nahrál jsem tu skoro celou sólovou desku. A nakonec jsem si říkal, že pokud budou planety ve správné konstelaci, mohli bychom tu něco udělat i jako Living Colour.

VR: Když jsme se bavili o další desce, řešili jsme jak a kde nahrávat. V té době jsme měli velké turné po Španělsku, Francii a Itálii a měli asi deset dní pauzu v momentu, kdy jsme byli zrovna velmi produktivní. Přišli jsme sem a nahráli pár věcí a byla to hodně pozitivní zkušenost. Proto jsme se vrátili.

WC: Známe dost podobných míst ve Spojených státech — dobře vybavené studio s dobrými lidmi někde na farmě, kde nás nic neruší. Living Colour potřebují být v prostředí, kde nás nic nerozptyluje. Myslím, že tahle kapela se pořádně nesoustředí, když můžeme jít ven na sushi a pak do kina a pak na pizzu a do knihkupectví na rohu. Myslím, že tahle konkrétní skupina být izolovaná od rozptýlení, aby mohla začít pracovat. To je jedna věc. Ale všechno to přišlo od Douga, když sem přišel pracovat s Guločarem. Myslím, že tím nahráváním začal vztah mezi Dougem, Pavlem a Milanem (Karlíkem a Cimfem, studio Sono — pozn.). Já jsem je potkal, když jsem přijel s Dougem natáčet náš projekt Head Fake, a viděl jsem, že jsou to fajn lidi, výborní zvukaři s uměleckým citem a mají dobré studio. Dávalo to smysl umělecky i finančně, můžeme tu mít co potřebujeme. V Německu máme místo, kde skladujeme aparaturu na turné Living Colour, takže jsme ji jenom jednoduše nechali převézt. 

Ale vzhledem k současnému klimatu v New Yorku a ve Státech bylo pro nás lepší na tyhle dvě úvodní fáze být tady.

Více tlaku?

WC: Ani ne tolik tlaku, ale spíš vyrušování. Když žiješ ve městě se všemi problémy, musíš se někdy odpoutat a podívat se na hudbu jinak. Protože když píšeš písničky a pak jdeš domů a posloucháš rádio nebo kamarádovu desku nebo cvičíš, můžeš ztratit perspektivu. Líbilo by se mi být každý den v Praze, ale myslím, že pro ten proces je to takhle lepší. Tady můžeš jenom pracovat. Nemáme tu žádné plazmové obrazovky, masáže ani tělocvičny, je zima, chodím jen občas lesem až dolů k dálnici a koukám na stromy a na sníh. To je zase jiná úplně jiná zkušenost, která ti přinese odlišný pohled na psaní hudby než když se probudíš doma a volá ti někdo, s kým nechceš mluvit. 

Je taky příjemné slyšet názor Pavla a Milana, protože i když dělají české rockové kapely, mají cit pro to, co funguje a nefunguje v rádiu a zajímají se i o americkou rockovou scénu. A je milé mít tenhle jiný pohled, někoho z této země, kdo řekne ´hele, myslím, že tenhle kytarový part nefunguje´nebo ´tohle by mělo být trochu rychlejší´. A musíš zůstat otevřený, nemůžeš dělat hudbu ve vakuu. Čím chytřejší hlasy se zapojí do té debaty okolo stolu, tím lepší bude myslím ve výsledku ta deska. A nemyslím, že Living Colour jsou ten typ arogantní kapely, která si myslí, že na všechno stačí sama; chceme slyšet jiné názory, i když třeba nesouhlasíme. Desky Pavla s Milanem hovoří samy za sebe, jsou v rádiu, a ať už se ti líbí nebo ne, není to ani tolik co dělali, ale čeho dosáhli jako zvukaři. Jsou skvělí ve snímání zvuků, což je velká pomoc, když musíš psát a tvořit, ale zároveň myslet na to, že ten produkt budeš prodávat. Tvořivý proces je skvělý, všichni jsou do něj žhaví a bum, nahrajeme tam ještě tohle, ale pak přijde střet s realitou. Je to jako bys vynalezl desetistrunnou basu, která zní dobře a všem tvým kamarádům se líbí, ale pak přijde člověk z marketingu a řekne ´OK, jak to chceš prodat? Když ji postavíš vedle čtyřstrunné, co lidi přiměje vybrat si zrovna tuhle?´ A na tyhle věci se musíš začít soustředit, když se blíží konec nahrávání. A Pavel s Milanem nám v tomhle hodně pomáhají.

Living Colour se znovu sešli po pauze v devadesátých letech. Jaké je to být znovu spolu?

WC: Je to skvělé, první společné hraní bylo vlastně na koncertu Head Fake newyorském klubu CBGB. Potkali jsme se předtím náhodou s Vernonem a Corey s námi měl zazpívat pár věcí, takže Doug navrhl proč to nezkusit. Věci tehdy nebyly dokonalé, ale byl to první krok k tomu, abychom spolu zase pracovali. Bylo to složité, protože pár lidí z našeho managementu, se kterými jsme už nepracovali a nepanovaly mezi námi nejlepší vztahy, tam bylo v publiku a koukat na ně z pódia nebylo úplně příjemné. Prvních pár let pak bylo těžkých, ale s hudbou je to jako ve vztahu, musíš tam chtít být, nejde to jen akademicky. Což je v pořádku, na světě je spousta skvělé muziky, kterou můžeš hrát místo abys byl v kapele, kde být nechceš. Můj přístup je proč ztrácet, běž dělat něco, co tě naplňuje. Chvíli trvalo než se to sešlo a museli jsme přerušit spolupráci s pár lidmi a nahradit je jinými. 

Je to jako když někde vyrosteš, jdeš studovat a pak se zase vrátíš do místa, kde jsi vyrůstal, a jsi už jinde, ale všichni čekají, že budeš stejný. Ale teď je to skvělé. Všichni jsme starší, všichni hrajou o hodně lépe; hrozně prospělo, že jsme všichni dělali vlastní věci a mohli tak růst každý svým způsobem. Přijde mi, že teď je dobrý čas. 

VR: I na vrcholu slávy byli Living Colour v mnoha ohledech outsideři. Je zvláštní být takhle svým způsobem na periferii zájmu, ale zároveň třeba potom spojený s jednou z největších mediálních událostí — hrou Guitar Hero, která byla neuvěřitelně populární a naše písnička tam byla jedním z hlavních bodů.   

České skupiny?

WC: Mám dobrou českou kamarádku, a ta mě přivedla ke kapele Lucie. Tehdy jsem nevěděl, že tam Pavel hraje na kytaru. Líbí se mi ten koncept, ale neslyšel jsem nic současnějšího kromě Guločaru. Vždycky když jsem přijel, byl to třeba Lucerna Music Bar s Jungle Funk (další projekt s Dougem Wimbishem — pozn.), tam se mi to líbí. Líbí se mi taky Agartha.

Budoucnost hudebního průmyslu?

VR: Starý model kolabuje a objevuje se nový. Je to zvláštní. Myslím, že Radiohead letos nedostali Grammy, ale měli, protože co udělali s poslední deskou, kterou nabídli na internetu za dobrovolnou částku, nebo ve speciálním balení, to bylo něco jako mapa pro hudební průmysl jak postupovat dál. A myslím, že k tomu existoval i určitý odpor, protože Radiohead měli užitek i z té staré struktury. Přišli v době, kdy publicita a rádia byly stále ve hře, ale zůstali i když se ten svět otočil vzhůru nohama. Kdo by si ještě nedávno pomyslel, že jedním největších prodejců hudby bude Apple? Představa, že Sony zažije pětadevadesátiprocentní pokles tržeb byla prostě šílená. 

CG: Nejpůvodnější esencí hudby bylo že lidé hrají a lidé poslouchají. A ten finanční cyklus byl, že když se ti to líbí, koupíš si to, když si to koupíš, půjčíš to dalším, ti si to možná taky koupí. A Apple, Amazon a další z toho v podstatě vyřadili toho prostředníka, tedy hlavně nahrávací firmu. U2, Coldplay, ani Robert Plant, který teď vyhrál Grammy, nejsou už u velké firmy. 

WC: Já myslím, že ta budoucnost je obrovská. Umělci budou mít daleko více kontroly nad svou kariérou, i když ne kontroly v tom smyslu, že by mohli ovlivňovat kdo si jejich hudbu stáhne nebo třeba nahraje na telefon na koncertu a obratem dá na YouTube. V tomhle smyslu bude hodně věcí, kterých se umělci budou muset vzdát. Ale myslím, že pro chytré umělce je to skvělá doba. Můžeš si vytvořit způsob jakým dosáhneš ke svým fanouškům, jakým způsobem s nimi komunikuješ, můžeš s nimi přímo komunikovat emailem nebo blogy, což bylo před deseti patnácti lety nemyslitelné. Umělce to přivádí k více ´do-it-yourself´ přístupu. 

Srovnatelně důležitý je podle mě i vizuální aspekt. Že si teď můžeš vytvořit vlastní obal desky nebo singlu nebo navrhnout vlastní pódium podle svého. Takže místo prostého sdělení ´tohle je můj nový country&western singl´ ho teď můžeš doopravdy obléknout tak, aby lidi pochopili co děláš. Tohle myslím tou kontrolou, nejen ve smyslu peněz, které jdou rovnou k tobě, ale jako umělec se hlavně můžeš vyjádřit, což je to, co umělci z definice dělají. 

Ekonomicky to je těžší, ale já osobně se spíš spokojím s těžšími časy a možná méně penězi místo monopolů, které ovládají celý trh a ty stojíš za nimi. 

VR: Myslím, že to ale na umělce pokládá ještě další tlak, být pořád na svém Facebooku, na svém MySpace, na emailu. Já jsem se třeba stal závislým na Twitter.com. Ale pořád přitom musíš dělat umění, svou práci. Když jseš třeba opravdu dobrý perkusista, nemáš na tyhle věci prostě čas. Vidím spoustu skvělých muzikantů, co vydávají desky s příšernými obaly. A když třeba tenhle druh estetického citu nemáš, najednou ho nezískáš. Stejně jako si nenapíšeš vlastní tiskovou zprávu. Takže partnerství jsou v tomhle ohledu pořád důležitá. Měl jsem zajímavý hovor s Carlosem Santanou, říkal ´nikdo to nemůže dělat sám´. Nemusí to být firma, mohou to být kamarádi nebo fanoušci, ale je to každopádně nový druh vztahu mezi umělcem a fanouškem. 

Čistě umělecky je možná pro muzikanta zdravější muset spoléhat trochu víc sám na sebe?

WC: Jasně. Začneš o sobě přemýšlet více jako o umělci a méně jako o basistovi, zpěvákovi nebo cellistovi. Budeš více přemýšlet o tom jak chceš znít, jak chceš vypadat, kde hrát, jak dělat rozhovory, kdo jsou mí fanoušci. 

Používáte alternativní distribuční kanály jako třeba CD Baby? 

WC: Já jsem je používal všechny — CD Baby, iTunes, prodávám desky na svých stránkách, prostřednictvím bubenických značek Mapex a Sabian, jejichž jsem hráčem, na koncertech. Snažím se to zkrátka držet otevřené, protože nikdy nevíš, odkud někdo přijde. Prodávám třeba hodně CD díky tomu, že mě někdo vidí hrát s někým jiným a zjistí, že dělám i vlastní hudbu. Je to skoro podobný vzorec jako Facebook. 

Myslím, že to je zdravá změna. Hodně kamarádů přišlo o práci, když se hudební průmysl začal hroutit, ale myslím, že to je dobrá doba pro chytré umělce, kteří chtějí hrát a dělat hudbu doopravdy. To nebude jednoduché, protože jsme bohužel všichni cvičení mít kolem sebe manažery a agenty, a najednou se musíš vžít do pozice, kde je všechno na tobě. Ale nakonec se počítá nějaká umělecká upřímnost. Spokojím se radši s třiceti tisíci oddaných fanoušků než s půl miliónem, který mi přitáhne firma a který ztratím ledva mě přestanou prodávat určitým způsobem. Funguje to tak maximálně na pár let.

Obama

WC: Je to úžasné. Byli jsme zrovna v Evropě a sledovali volby v televizi. Amerika zoufale potřebovala novou vládu a novou energii pro sebe i pro svět. Myslím, že jsme s předchozími vládami narazili na zeď. Mám pocit, že to nebyla tolik záležitost rasy ani ekonomky. Tyhle problémy nezmizí, ale lidé už měli prostě dost toho, že všechno je jen válka, válka, válka. Přišel čas, aby ten zastrašující, arogantní, válkou rozervaný, koloniální koncept opravdu skončil. 

Můžu říct, že když jsme se vrátili domů, bylo to jiné místo. Přišlo mi, že vidím víc úsměvů. Samozřejmě je hodně lidí, kteří Obamu za prezidenta nechtějí, ale ta země mi teď jako celek připadá slibnější a otevřená. Přichází změna konceptu, která bude hodně těžká a bolestná, ale jinak se z bodu A do bodu B nejde dostat. 

CG: Okolo voleb jsme tu potkávali spoustu lidí, kteří nám blahopřáli na ulici, ne proto že by nás znali jako Living Colour, ale jen proto, že jsme Američané. Byla z nich cítit taková úleva.

Kdybychom se pokoušeli Living Colour nějak žánrově zařadit, určitě by tam částečně byl metal. Proč je tak málo afroamerických metalových skupin?

WC: S tím nemůžu souhlasit. V Bronxu, kde jsem vyrůstal, byla spousta černých a latinských metalových kapel. Podle mě v tom hraje roli přístup k marketingu. Marketing metalu není stejný jako u rapu. Když jsem vyrůstal, v rádiu jsem mohl slyšet rock a funk a soul na té samé stanici. Ale později myslím, že ať už se lidem ta hudba líbila nebo ne, průmysl jim ji nepřinesl, takže o ní nevěděli. Rozhodnutí, že metalové kapely budou bílé a rappeři černí do značné míry učinily nahrávací firmy tím, že si rozčlenily trh a skupiny, které se do toho modelu nehodily, prostě nevydaly.

VR: Metal je v podstatě kmenová hudba, a když nesplňuješ určité rysy, ta komunita tě nepřijme. Zapomeň na rasu, zkus si jenom třeba představit heavymetalovou kapelu s krátkými vlasy! Rock´n´roll je primárně velmi svobodný, snažíš se uniknout pravidlům, ale když se v tom ocitneš, zjistíš, že v tom funguje nějaká legrační hierarchie.

Vybavíte si někoho slavného, komu by se tenhle pořádek dařilo delší dobu bourat?

CG: Iggy.

VR: Jo, Iggy doesn´t give a fuck. Když vidíš někoho, kdo si na nic nehraje, kdo ztělesňuje to, za čím stojí, to jsou ti praví. Nemůžeš říct ´jsem hlasem své generace´, stejně jako si nemůžeš vybrat přezdívku. Přezdívku ti vyberou kamarádi a je to většinou něco, co se ti nelíbí. Kdykoliv někdo řekne ´jsem duchovně založený člověk´, začnu si hlídat peněženku a klíče. Ti dobří si nedělají reklamu, prostě takoví jsou.

Autorem rozhovoru je © 2009 Marek Svoboda

Doporučuji článek o mém „Setkání s Living Colour ve studiu Sono” (fotografie, videa).

SDÍLEJ:

KOMENTÁŘE:

VZHŮRU
© 2018 All rights reserved.
webdesign by MAToMATIC studio | code by Qwerty